Gabriela pochází z Třince, má brněnskou konzervatoř a začínala v divadle v Ostravě. Před 10 lety se přesunula do Prahy. Letos v září měl premiéru film Slovo, kde má poprvé hlavní roli.
V mládí díky výšce hrála basket. Sama sebe charakterizuje:
- Byla jsem a stále jsem „všude moc“. Mám velká prsa, velké oči, velkou pusu, dlouhé ruce, dlouhé nohy… A přitom jsem toužila být submisivní ženou, která se vejde muži do dlaně. Časem mi došlo, že taková nikdy nebudu. Začala jsem se sama sobě konečně líbit.
Za své tělo jsem se kdysi styděla, 10.9.2022
Dále vzpomínala i na natáčení Posla:
- Ve filmu, při natáčení vám nahota nevadí?
Jak kdy. Ve filmu Posel (2012) jsme měli s Matějem Hádkem velmi odvážné scény a já před nimi byla hodně nervózní, nic podobného jsem do té doby netočila. Ale měli jsme štěstí. Kameru dělal výborný empatický Martin Štrba, zůstali jsme v místnosti jen my a zvukař, ostatní poslal režisér Vladimír Michálek pryč. Víte, co bylo nakonec mnohem horší? Sedět na chodbě nahá v županu, čekat na zvolání: „Můžeme točit.“ Matně si pamatuju, že se mě Matěj pokoušel rozptýlit, pobavit, ale já jen vyděšeně zírala.‘
K jejím prsům se stočil i rozhovor v
Deníku 6.9.2022:
- Spousta žen ti velká prsa závidí, ale já vím, že ses za ně dlouho styděla. Jsi už teď ve fázi, kdy ses se svým tělem smířila?
- Teď si říkám, jak jsem ráda, že mám takový „prsiska“. Dnes už vím, že když půjdu někam do společnosti a nebudu chtít mluvit, stačí si vzít upnuté tričko a chodit narovnaná, ono to někdy stačí… (smích)
- Co odstartovalo tvůj mindrák?
Jedna věta jedné nejmenované paní učitelky, která mi ve dvanácti letech poklepala na stehno a řekla: „Ale, co nám to tady narostlo?!“ A začal kolotoč debilních nekonečných diet. Když říkám nekonečných, tak tím myslím třeba patnáct let. Cvičení až za hranice fyzických sil… Ve dvanácti jsem se najednou zaoblila do ženských tvarů. Nikdy jsem nebyla tlustá, jen jsem měla prsa. A z hubené sportovní holčičky, která hrála basket, z té vysoké hubené tyčky se najednou stala žena…. (na konzervatoři) To bylo děsivý. V hodinách baletu jsme museli mít upnuté trikoty, takže jsem si koupila dres, který byl o tři čtyři čísla menší, protože při sebemenším pohybu hrozilo, že svým poprsím vybiju spolužákům oči, a já nechtěla, aby se moje prsa rozlítla po baletním sále. Dres mě samozřejmě strašně škrtil, hlavně v tříslech, která jsem měla po každé hodině rozedřená do krve, ale byla jsem vlastně spokojená. Nikde nic nelítalo, nikdo nic nekomentoval.
... (ve čtrnácti letech) moje typická móda byly vytahané mikiny až pod zadek.. Prostě jsem se styděla a největším vítězstvím pro mě bylo, když ten kluk vůbec nepoznal, že mám velký prsa. Třeba začal mluvit o nějaké holce a řekl, že byla prsatá – a nedodal „prsatá jako ty“. V tu chvíli jsem si řekla, že je to skvělý, mikina je fakt dobrá a budu ji dál nosit.
- Pak jsi nastoupila do ostravského divadla…
… a první role, kterou jsem dostala, se jmenovala „Prsatá Tonka“. Myslela jsem, že se rovnou zblázním, to bylo peklo. Navíc na konzervatoři jsem měla profesorku, nepříliš úspěšnou herečku, která se občas po mladých adeptkách herectví trochu vozila. Když na mě přes celou chodbu volala: „Tak ty budeš Prsatá Tonka!!!“, bylo to pro mě fakt hrozný. Začali jsme Romanci pro křídlovku zkoušet a režisér Radovan Lipus přišel s nápadem, že ve scéně koupání ve splavu bych měla být do pasu nahá. Mě to úplně šokovalo, nedokázala jsem si to představit. V generálkovém týdnu na to došlo, přišla scéna, kdy jsem si měla podprsenku poprvé sundat. Jenže v tu chvíli jsem už věřila, že jsem ta postava, najednou mi to přišlo strašně přirozené. Na jevišti jsem se nestyděla ani vteřinu. Ale jenom co jsem vběhla do portálu, musela tam čekat oblíkačka s županem, nahá bych v portále nepřeběhla ani metr. Ale na jevišti jsem si to úplně užívala. Zvláštní a divný paradox.
