Protože vás inscenace klasika a bývalého šéfredaktora českého Playboye Arnošta Lustiga zaujala, tady máte druhou alternaci - Denisu.
Denisa o nahých scénách v Modlitbě mluvila v rozhovoru pro Taneční magazín 13.12.2012:
Jak jste snášela „nahé“ scény?
„Při výběru herců padl vstupní dotaz: „Bereš nebo ne? Budou tam nahé scény.“ Věděli jsme to. I když nejdříve hrála Anička Stropnická premiéru v podvazcích. Všichni ostatní herci byli nazí. Po konci premiéry jsme se dohodli, že bude lepší být nahé, má to větší sílu. (Osoba, která byla v koncentračním táboře mi potvrdila, že to tak bylo).“
Nahota má v této hře svůj hluboký a opodstatněný význam. Nebyli přesto lidé, kteří se šli jen „kouknout“ na nahé herce?
„Ano, spousta lidí chtěla kvůli tomu lístky. Ale bylo to jiné. Tato scéna je vyhrocení všeho válečného zla. Jsme zeleně nasvícení, vypadáme opravdu jako kusy masa. (S šaty odchází i lidská důstojnost). Nikdo se nezasměje, nikdo nemá žádné narážky.“
Neměla jste přece jen zábrany při „nahých“ scénách?
„Jen málo se bojím tyhle věci dělat, dokud je na co se dívat, dokud všechno „drží pohromadě“ a tělo dělá nějaký estetický dojem. Jednoduše zapomenu, že tam diváci jsou. Když jsme dělali zkoušky, byli jsme na jevišti sami. S námi tam byl jen osvětlovač a na jevišti byla vlastně tma. Ale když tam ti diváci opravdu byli, cítila jsem se o moc hůř.“
Jak se člověk cítí, když na něho nacista řve?
„Když na mě tedy nacista řval: „Svlékat, svlékat!“ , cítila jsem se jako 4-leté dítě, takové zostuzené, opravdu jsem se tak cítila. Ale když jsem hrála tuto scénu podruhé, potřetí, už jsem ji tak silně neprožívala. (Jsem zády k divákům, pak se otáčím a zakrývám si klín.)
aneb Trochu jiný pohled na českou filmovou a TV produkci. Vývoj od historie po současnost,
filmy zapomenuté i slavné, scény na kterých jste vyrůstali i takové, kterých si nikdo nevšiml.
